Setkání se smrtí

V pondělí 31.října, když jsem si rutině připravovala oběd, přistihla jsem se jak si intenzivně v hlavě přehrávám vzpomínky z 1.května.

Ten den byl pro mě velmi silný. Seděla jsem u postele mé umírající babičky a byla s ní při posledním výdechu.

Stojím v té kuchyni a přehrávám si každý moment co si má mysl vybavuje z onoho dne a nejde mi to se ubránit slzám. Ty slzy nejsou jen slzy smutku, ale spíš vděčnosti. Otřu si je a říkám si Vždyť to už se stalo, nezabývej se tím, buď teď. A jak jsem se vrátila do přítomnosti, měla jsem po těle husí kůži a intenzivní pocit, že je tu se mnou. Cítila jsem tu energii, tu lásku. Zavřela jsem si oči a vnímala ten krásný pocit. 

Najednou, jako by mi říkala. Nenechávej si to pro sebe. Řekni jim co víš. Já odpovídám, ale to neumím, to nezvládnu. Odpověděla Tak to napiš.

Postupně jsem zas začala pokračovat v tom, co jsem dělala a říkala si, já už asi blázním. A nějak jsem to vypustila.

Večer jsem se vydala na zajímavou přednášku a nasávala informace. Přemýšlela a přemítala si vše, co tam zaznělo. Rozbolela mě krční páteř, což se mi stává, když jsem moc v hlavě. Přes bolest jsem nemohla spát a narazila na článek :

Samhain je keltský Nový rok, začíná při západu Slunce 31. října. Samhainem končí sklizeň, uzavírá se období zralosti, slunce a světla, nastává doba ticha, temnoty a odpočinku. V tento den se stěny mezi světy ztenčují, pro mnohé lidi jsou průhledné a je možno jiné světy nejen spatřit, ale dokonce i navštívit. Je to čas kouzel, kdy přestávají platit zákony času a prostoru.

Naši mrtví nás v tento čas navštěvují a zkoumají, zda přišel čas znovuzrození a zda jsme nezapomněli. Je to den, kdy je možné a dokonce nutné napojit se na své předky, na dlouhou linii našeho rodu a kmene.

Tak jsem si řekla, dobře zkusím to :

To, že babička umírá jsme všichni věděli . Až teď zpětně mi dochází, že to je stejné jako porod. Víte, že to bude brzo, ale kdy ...

Byla sobota ráno. Vydala jsem se k babičce, u které už půl roku bydlela maminka. Přijela jsem tam. Mamka mi hned sdělila, že noc byla náročná. Babička zrovna přecházela z ložnice do pokojíčku, kde vždy ležela přes den. Bylo na ní vidět obrovské vyčerpání, ale zároveň určitá síla a bojovnost. Ta slabost těla, ale síla ducha.

Babička hned od rána byla jiná. Odmítla snídani, že už jíst nebude (jídlo odmítala dlouho, ale teď to znělo jinak). Náušnice ať ji sundáme, že už je nepotřebuje. Pochopila jsem. Seděla jsem u ní, držela ji za ruku. Ona pronesla, 30tého na čarodějnice, takové blbé datum, že bych to ještě posunula. Musela jsem se smát a říkám jí , jak chceš babi.

Když jsem se loučila, že jdu domů a zase přijdu, tiskla mi ruku a povídala. Pozdravuj doma, už se s nimi neuvidím. Ptám se. Ne? Ona, už ne. Věděla jsem, že to je poslední okamžik, kdy s ní mluvím . A řekla jsem ji Babičko mám tě moc ráda a vím, že se setkáme a ona prohodila no za 100 let. Objala jsem ji a ještě jsme si povídali.

Poté jsem odešla. Jak jsem vstoupila doma do dveří holčičky hned přiběhly, co se stalo. Jsou neuvěřitelný, jaký mají senzory. Pověděla jsem jim, že babička už brzy zemře, že je má moc ráda a moc je pozdravuje. Chvilku jsme si povídaly a pak si šly hrát. Byla jsem celý den v pozoru, jestli mamka nevolá, přála jsem si být s babičkou až bude opouštět svoji schránku jako motýl kuklu.

Večer jsem tam přijela, ona spala jen otevřela oči. Řekla jsem jí, že jsem tam a zase usnula.  Na chvilku se ještě probudila oči neotevřela a říkala. Už to bude, ještě chvilku. Už to bude. Mějte se tu krásně. Seděla jsem u ní celou noc. Občas pohazovala rukama, občas se jí zvedal žaludek, ale oči neotevřela. Nedotýkala jsem se jí, rušilo jí to.

Odjela jsem před obědem jen se rychle umýt a pozdravit je doma a zase jsem jela. Manžel říkal musíš se vyspat. Nemohla jsem spát. Přijela jsem po obědě zpět. Babička stále spala a s maminkou jsme se střídaly u postele. Během té doby, co jsem byla pryč, začala chroptět. Ten zvuk byl děsivý, ale četla jsem o něm. Začínala být horká. Ruce od prstů jako by černaly. Věděla jsem, že už se neprobudí . Pro maminku to bylo těžké, poradila jsem jí ať na ni mluví, že věřím, že ji slyší. Tak mluvila a plakala.

Když jsem držela babičku za ruku, mé srdce bylo otevřené. Slyšela jsem její smrtelné chrčení a zároveň srdceryvný pláč své maminky.  Přesto jsem cítila v sobě takový klid a neuvěřitelnou lásku. Byla všude . A když i můj tatínek přistoupil a stál za mnou a maminkou s rukou položenou na našich ramenou, cítila jsem se v bezpečí jako by nám tam držel prostor. Když pak chrčení ustalo s posledním výdechem, měla jsem pocit, že vše splývá. Ta energie byla nádherná .

Po tomto prožitku jsem přemýšlela, co je na té smrti tak hrozného, proč se jí tak bojíme. Proč ji bereme jako selhání. Vždyť smrt je sama o sobě krásná a přirozená stejně tak jako okamžik zrození.

Něco fascinujícího.

Cítím obrovskou vděčnost, že jsem dostala možnost tam být.

Otevřelo mi to nové vnímání. Smrt neberu jako konec a do života mi přicházejí stále nové impulzy o tom, že jsem součástí všeho a vše je součástí mě.

Děkuji, děkuji, děkuji....

A vnímám to tak, že umírání a smrt si zaslouží aby se o ní mluvilo a že se naopak o mnohé velmi ochuzujeme, když naši blízcí umírají v ústavech. Nikoho nesoudím a vím, že ne vždy je to možné, ale pokud si můžete zvolit tak se toho nebojte a otevřete se. Vždyť co je v životě důležité ...